Zápisky z našich cest

Mustang?

What the hell is that?

Was ist das?

¿Qué es eso?

Qu´est-ce que cela veut dire?

…

Pro nezasvěcené

Mustang zde neoznačuje koně, kterého může divák znát z televizní obrazovky, kde pak často bývá téměř nepolapitelným symbolem svobody pro mnohé kovboje Divokého západu.

Ne, náš Mustang má 3,5 krát víc koní.  J

Pro ty, co už trochu tuší

Ti, kteří už pochopili, že jsme si všichni nekoupili koně, pistole a klobouky a nevyrazili lovit bizony, možná však ještě stále váhají, jakéhože jsme si to Mustanga vlastně pořídili. Jednoduše, americký auta sem tahat nebudeme, peníze na to nemáme.

Pro ty, co už jsou doma

A tím doma myslíme vyloženě v Čechách, spíše tedy v bývalém Československu, kde byl mezi lety 1969 až 1982 vyráběn Považskými strojírnami právě náš milovaný motocykl Jawa 50, typ 23, Mustang. Tento dvojsedadlový ľahký motocykel cesnej konštrukcie, dříve velmi oblíbený mezi vlastně všemi vrstvami Čechů i Slováků, se dnes již pomalu stává raritou. Pro členy FICHLT-TEAMU však stále představuje hezkou vzpomínku na to, co bylo, a zároveň přináší možnost příjemného odreagování a úniku od každodenního shonu, alespoň po čas vyjížďky.

Mustang - základní údaje:

Zdvihový objem 49,8 cm³

Vzduchem chlazený jednoválec

Max výkon 3,5 k /6500 ot/min.

Hmotnost 65 kg (bez paliva)

Nejvyšší rychlost 60-70 km/hod

Průměrná spotřeba 3,1 l/100 km

Začátek všeho

Kdo a kdy to vůbec vymyslel?

Bylo nebylo, v létě 2010 jsme vyrazili (Honzik, Toman a já-Ríša) na cyklo-výlet na Šumavu. S odhodláním zdolávat horskou krajinu jsme však skončili hned druhý den, kdy začalo nehorázně ch..t, a tak jsme až na výjimky strávili zbylé tři dny na pokoji nebo v hospodě naložení v lihu. A asi tehdy, když jsme nad sklenkou všeho možného lamentovali, že je to s tím počasím fakt zákon schválnosti, že člověk dotáhne kolo až na Šumavu, aby tam pak mohl jenom sedět a čučet z okna, asi tehdy nás to napadlo. Co takhle, kdybychom se příště na kolo vyp.dli, koupili si Mustangy a vozili si zadky pěkně bez námahy? Možná že to teda bylo špatné šumavské počasí, které nás přimělo k tomu, že jsme nakonec tento plán uskutečnili.

Příprava

Je to právě příprava, která často rozhoduje o úspěchu té které akce. Proto většina z nás již začátkem roku 2011 pořídila staronové Mustoše a dala se do ladění. Někdo měl práce míň, někdo víc a někdo nejvíc (Ríša), ale hlavní bylo, že se věci hýbaly. Nakonec se nám podařilo tyto naše poklady protáhnout i technickou kontrolou, od čehož už byl malý kousek k přihlášení do registru, udělení nové SPZ, velké skoro jako celý Fichtl, která ubírá nejméně 5 km/hod z maximální rychlosti a jejíž absence byla s největší pravděpodobností příčinou toho, že to Honzikovi na prvním vandru tolik jelo.

První fichtlvandr - 2011

Sobota 2. července 2011 – Day 1

V New Yorku se teprve probouzejí do nového dne, v Tokiu se už naopak chystají na večerní akci. V Harcově je přesně poledne, nebe plné mraků, každou chvíli začne pršet. Všude je klid. V tuhle dobu již zde každý sedí před nalitou polévkou nebo už do sebe tlačí druhý chod. Klidné to sobotní poledne. Vrabci klovající před Březovou alejí do chodníku však náhle panikaří, něco se blíží, něco řinčí. Co je to za rámus?  

Za chvíli už před Břízou stojí narovnaných šest Mustošů, jeden vedle druhého. Posádka: Tomáš s Tomášem na oranžových strojích, Milan a Malý Honzík vsadili na šedou a Radek s Ríšou vyznávají modrou. Hezky se to shoduje, stejné začáteční písmeno, stejná barva.J Rychlý oběd, guláš, svíčková, knedlo zelo vepřo, toto lítá. Rychle foto a jedem.

Špatné, chladné počasí, zatím však beze srážek, se s naším výjezdem hbitě mění na příjemný déšť, na který jsme se všichni tolik těšili. Padají první návrhy, že by bylo možná lepší se na to za v času vykašlat. Nezdolná vůle a sportovní duch ale nakonec zvítězí a už valíme. Zabalení, v čem se dá, stroje naložený na maximum i za cenu nižšího výkonu. Máme vše, každý několik kusů nářadí, náhradní díly. Připraveni na všechno. V Železným Brodě zkoušíme minikamerky a točíme první videa za jízdy, radost pohledět. Počasí nic moc, ale vypadá to, že dešti ujíždíme, to se nám líbí, a tak tomu dáváme napít, ou jéé. Z Malé Skály přes Trosky a řítíme se do Jinolic.

Party life

Máme chatku, sice až v druhém kempu, ale máme. Teď už jen vybalit brašňu, stroje zamknout pod smrčky před chajdou, ještěže máme osmnáct zámků, a honem do hospody. Gambáč, Svijánky, Kozlík, vše na pořadu dne, každý podle chuti. Ale hlavně teplá polévka, ta bodne po dnešku. A už to frčí, alkohol v malých dávkách neuškodí v jakémkoli množství. Jinolice jsou fajn. Přichází čas na další chod. „Hej Tome, nedáš si cikánskou?“(pozn.: běžné jídlo, žádné dvojsmysly) Každý už má svůj talíř a náhle: „Tohle ale přece není cikánská, odneste si to lečo!“ Po několika málo hodinách dohadování s kuchařem se Toman nakonec rozhodne, že to teda stejně nezaplatí. Hezká etuda! J No jo no, sem už zítra asi nepůjdeme, jak to tak vypadá. Noc je ale ještě mladá a blízké občerstvení s malou disko-akcí prostě vybízí. Máme rádi diskohrátky! Paří se, tančí se, králem a královnou parketu je vyhlášen Honzik s Tomanem (pozn. role si měnili během tance).

Stav: Mise 1 splněna.

Problémy: Žádné (Honzikovi jen chvílemi nevypíná spojka).

Neděle 3. července- Day 2

 Těžká jsou rána opilcova! Čtyři postele narovnané vedle sebe, na nich šest medvědů v zavřené chatce, ani Sněhurka by si netroufla vejít a vyvětrat. Počasí ale nepřeje, prší, je zima. Šestičlenná nejvyšší rada Fichtl-teamu se usnáší, že tento den bude celý věnován relaxaci. Snídaně, kterou někteří jen zlehka ohřejí v žaludku a hned vrací prakticky nezměněnou, probíhá jinak bez problémů. Pokračování v tahu vydrží jen nejodolnější borci, Hamplik s Ríšou, kterým se podaří zjistit, že poté, co odešel do ústraní, si Karel Brükner otevřel hospodu právě v Jinolicích. Bodrý to chlapík, který hostil naši zdecimovanou výpravu celý tento den.

Další významné události: Hamplik podvádí při kartách, do kterých mu Toman nenápadně kouká. Milan obviněn z chrápání. Radek během noci v jedné setině sekundy přichází o postel.

Stav: Mise 2 propadla (ujetých kilometrů 0).

Problémy: Žádné.

Pondělí 4. července- Day 3

I can see clearly now, the rain is gone, jak zpívá Bob Marley. Tak, Karle, jednu snídani a my zase mažeme. Odjezd se setkal s ohlasem obyvatel kempu, kteří nemohli přeslechnout burácející stroje a shlukli se kolem našeho gangu. Cíl byl vytyčen, směr Rozkoš. Cesta probíhala jako po másle, projeli jsme si dokonce několik zatáček Gustava Havla v Hořicích, kde jsme se zastavili na kafíčko a čokoládu a dali našim fochům trochu oddechnout. Ríša se zaradoval, když zjistil, že se mu během jízdy vyklepal klínek z nakopávačky. Tento musel být nahrazen šroubkem, jenž daroval hodný pán z Auto Hořice. Objevují se první problémy při startování modrého motocyklu bez klínku nakopávačky. Zakrátko opět stavíme a tankujeme, Hamplik využívá pauzy a zkouší nový kombinovaný tachometr s otáčkoměrem, vychytávka. Milan naopak zkoumá rozjeté kosáky na silnici a fotí si některé exempláře, humusárna. Pokračujeme přes Labe do Hradce Králové, kde je plánován oběd a prohlídka muzea starých motocyklů. Potkáváme staršího pána, který se ochotně nabídne, že nás k muzeu dovede. A skutečně, avšak v muzeu je zavřeno, tak aspoň ten oběd. Ríšovi nejde nastartovat, nutné pročistit trysky a vyměnit svíčku. Honzik se ujímá role kata, který rozdává trestné fáborky. Po několika hodinách jízdy dorážíme k vodní nádrži Rozkoš. Máme parádní entrée do kempu, všichni na nás zírají, sklízíme další úspěchy. Všechny chatky jsou obsazeny, tak to neřešíme a parkujeme přímo před hospodou, aspoň to máme kousek

Party life

Hospůdek je všude plno, to vždycky potěší a my máme za sebou dlouhý den. Kuřátko k večeři a zelená na zahřátí. Únava je však znát a tak hledáme, kam složit hlavu. Správný člen Fichtl-teamu si však umí poradit za každé situace, a tak nakonec zapadneme i s Mustošema do vyklizené terásky. Celkem pohodička až na vedle probíhající disko a na škodolibé strkání mykózou prolezlých ponožek do helem, voňavka.

Stav: Mise 3 velmi úspěšná, ujeto kolem 150 km.

Problémy: Klínek z nakopávačky, problémy se startováním.

Úterý 5. července- Day 4

Není nic lepšího než probudit se do slunečného dne, konečně i nám se zadařilo. V kempu už nebyl nikdo, kdo by nevěděl, že je zde přítomno šest prvotřídních strojů značky Jawa, a proto byl náš odjezd mnohými vyhlížen. Motory už běžely, vše sbaleno a připraveno, jen vyrazit. Nebýt toho, že Ríša musel stroj roztlačovat přes půl kempu, tak by se to snad i povedlo. Odjezd se tedy nakonec konal, ale ne tak slavnostní, jak by si někdo přál. Dílčí cíl cesty, pevnost Dobrošov. Přichází první vážnější oprava, Ríšovi musí být na stroji seřízen předstih. Zkušený odborník na předstihy, Hamplik, se pouští do díla, v mžiku je po problému. Zároveň je obecně konstatováno, že plsť s olejem u kladívek nejspíše má své opodstatnění a že by si ji tam tedy pro další zdárný průběh výpravy měl namontovat i Ríša. Pevnost Dobrošov je příležitost pro dychtivé fotografy Milana a Honzika. Cesta dál ubíhá pěkně, ukrajujeme další kilometry a už se vlastně pomalu vracíme, v hledáčku máme Trutnov a poté Vrchlabí. Během jízdy je vidět, že některé stroje pracují lépe než jiné. Nadcházející horská prémie pod Černou horou má však jasně ukázat, kdo se bude smát naposledy. Boj je lítý, jezdci se střídají v čele, už to vypadá, že všem vypálí rybník Toman, ale přetržené lanko u spojky ho zastavuje. Vedení se ujímá Honzik, jenž ho již nepustí a získává trikot nejlepšího vrchaře. Navzdory papírovým předpokladům na druhém místě dojíždí Ríša, následován Radkem a Hamplikem. Milan s Tomanem jsou hluboko v poli poražených. Následuje krátký úsek a těsně před Vrchlabím zajíždí Fichtl-team do příjemného kempu.

Party life

Pohoda, klídek, tabáček. Ubytování pod stromy za krásného počasí nikomu nevadí. Posezení v hospůdce je super. Probírají se teorie o společném podnikání v oblasti moto-turistiky. „No jo, spousta lidí by dalo hodně peněz za takovýhle výlet na starých motorkách,“ zazní z jedné strany. Hned na to z druhé strany: „To si piš. Já bych do toho šel!“  Jo jo, alkohol osvobozuje mysl, ne Redbull J Po diskuzi všem vyhládlo, a tak byl i přes Milanovy obavy ohledně možné kvality produktu objednán tatarák. Všechny obavy se rozplynuly, tatarák byl exkluzivní. Možná si tam na něj zas někdy zajedeme, nic není vyloučeno.

Další významné události: Někteří členové teamu podlehli a provedli ve sprše očistu od čtyřdenní moto-špíny, někteří odolali. Radek si ze spacáku vyndává vonítko na WC, to se mu tam ale znova nějakou záhadnou cestou dostává. Dále definitivně potvrzeno Milanovo chrápání.

Stav: Mise 4 úspěšná, určení nejlepšího vrchaře.

Problémy: Seřizování předstihu, problémy se startováním, přetržené spojkové lanko.

Středa 6. července- Day 5

Start nového dne se vyvedl, svítíčko slunilo, dobrá snídaně, krmily se i kachny, pohodička.

Když je hezky, to se hned jinak jede, cesta krásně ubíhá, člověk si užívá krajinu, v plánu byla dokonce další horská prémie. Při takovém průběhu se člověk jednoduše poddá příjemnému, ztratí koncentraci, a to se na silnici nesmí nikdy stát. Radek si povšiml tohoto poklesu soustředění u členů teamu a rozhodl se jednat. Vzal na sebe onu zodpovědnost agitátora roty a jednoduchým úkonem rázem probral všechny zpět do reálného světa. Stačila mu k tomu jedna pružinka ze sání. Ta se dle předpokladu nesnášela s pístem ve válci a společně dokázaly zastavit Radkův motocykl. Rázem se každý, jak Radek správně předjímal, probudil z letargie a začala pouliční oprava zadřeného motoru. „Píst tady trochu zabrus, vrať zpátky zlámaný kroužky, ať to aspoň trochu těsní, a to dojedeš.“ A taky že jo, Mustoš už za chvíli zase drnčel, sice bez výkonu, ale drnčel a jet se na něm dalo. Jestli tento karambol nezapůsobil na všechny členy, tak na Milana a Honzika určitě. Milan byl nadmíru spokojen, že mohl konečně použít kladivo, které s sebou celou cestu vezl, a Honzika zahřálo, že mohl zavázat další fáborku. Dál jsme tedy pokračovali tempem, jež určoval Radek se svým upraveným motocyklem. Ale bylo nádherně, tak to snad, kromě Radka, ani nikomu nevadilo. Pár uměleckých fotek s Ještedem, obídek na Malý Skále, Ríša se na chvíli ztratil, jeli jsme dál. Přes Jablonec a za chvíli jsme už byli v harcovské roklince.

Stav: Mise 5 úspěšná, dojeli jsme domů.

Problémy: Zadřený motor, věčné problémy se startováním modrého motocyklu.

HODNOCENÍ VANDRU:

Ujeli jsme přibližně 500 km, všichni jsme dojeli, maximální odreagování, maximální sranda, povedený debut fichtlvandráckých akcí.

NUTNO DODAT:

Nejlepším vrchařem určen Malý Honza.

Nejvíce poruch zaznamenal Ríša.

Nejvážnější poruchu absolvoval Radek.

Celou cestu bez poruchy ujeli Hamplik a Milan.

Celou cestu se neskutečně žralo.

Fichtlvandr- Praha 2011

Pátek 26. srpen 2011- Day 1

Odbíjí dvanáctá hodina, je pravý letní den, teploty šplhají nad 25 stupňů. Na Bříze se shromažďuje skupinka mladých a ještě mladších lidí, sedají si ke stejnému stolu a chystají se objednat si jídlo. Pozornější pohled odhaluje, že, ač má každý jinou barvu trika, všichni patří k sobě. Jsou to jezdci onoho slavného Fichtlteamu, převážně Harcovští rafani, kteří v červenci na svých ořích absolvovali cestu do Náchoda a zpět, a to za pouhých pět dní. Teď jsou opět zde a chystají další troufalý počin.

Jako už tradičně začíná výprava obědem v restauraci Březová alej, tolik oblíbené u místních pijáků. S menším zpožděním se nakonec všichni scházíme, je nás zase šest. Tento fakt je chápán tak trochu jako zklamání, neboť sedmý člen teamu, Roman, odpadl na poslední chvíli. Přesto se přišel alespoň v roli pozorovatele zúčastnit našeho odjezdu. Jsme po obědě a můžeme vyrazit směr Praha, nejdříve však natankovat. U pumpy dochází k udělení prvního

fáborku, Ríšovi totiž teče přefouknutá nádrž, nutné odpustit dva litry benzínu a můžeme pokračovat. Dáváme kolínko v zatáčkách na Záskalí a valíme dál směr Sychrov a Mladá Boleslav vyhýbaje se dálnici. Počasí nám přeje, není, co si přát víc. Před Boleslaví stavíme, slušnější si dávají Kofolu, piráti naopak pivo, Toman dojídá namazaný chleba z domova. V Boleslavi pak Honzik k úžasu všech nebojácně projíždí pod vodotrysky na náměstí, nehledě při tom na svět kolem sebe a blízko hrající si děti, drak. Benátky nad Jizerou, Lysá nad Labem a už vjíždíme do zahrádkářské osady v Kersku. Dnešní cíl, restaurace Hájenka, je o trochu menší, než jak vypadala ve filmu. Nevadí, mají pivo, to je základ, ale hlavně to, na co jsme se všichni těšili, kance. Někdo se zelím, někdo se šípkovou, žrací orgie, všichni nakonec spokojení. Do kempu v Sadský už jedeme nalámaní. Ale co, je to kousek.J

Party life

V kempu už je veget, pokračujeme s pivkama a rozjíždíme zelenou, několik kol a zábava dosahuje vrcholu. V deset je stále teplo, všichni razí myšlenku, že dnešní večerní koupání v rybníce je samozřejmé. Radek balí dvě Pražandy, které si k nám přisedají. Po deseti pivech je každá královna.J Radek se nevzdává a jde s holkami dovádět do vody, rafan. Honza krade ceduli, ostatní pomalu odpadávají, jde se chrnět.

Stav: Mise 1 velmi úspěšná, zábava, dobré jídlo, spokojenost.

Potíže: Žádné.

Sobota 27. srpen- Day 2

Sobotní ráno s opičkou po vydařené akci není nic zvláštního, Radek měl však vedle sebe ve spacáku hned opičky dvě. „Nic nebylo, kluci, fakt!“, „No jo no, to známe, Radku.“ Ranní koupel v rybníce všechny povzbudila a vzduchem se nesla písnička: Praha už volá! Pár nezbytných fotek a už jsme zase na cestě. Radek si stěžuje na malý výkon stroje, Milan má naopak motocykl řádně naladěný a všem nám ujíždí, jedno-kroužek dělá divy. Vjíždíme do Prahy, hned jsme středem pozornosti, u takových mašin se není čemu divit. Hamplik, frajer, přejíždí retardéry postavený na stupačkách. Kdyby věděl, že mu za pár dní upadnou, asi by to neriskoval… Dostáváme se do centra. Karlův most, orloj, okamžitě jsme populární, turisti z Indonésie nám dávají své vizitky a chválí naši akci. Samotný střed města je dle očekávání přelidněný, tlačíme stroje, abychom nedráždili policajty, je jich tu všude plno. Ze všech stran slyšíme: „Jawa! Jawa!“. Fotka před orlojem, pak ujišťujeme mladý pár, že jsme skutečně pravá a nefalšovaná expedice, sranda. Zpátky netroškaříme, zavěsíme se za odjíždějící svatbu a jsme pryč, žádné tlačení! Honzik filmuje a fotí, co se dá. Pod Strahovem Ríša píchne. „To víš, to chce mít pořádný plášť a ne tuhle zpuchřelou mrchu…!“ Už vše víme.

Nabitý denní program pokračoval. Další cíl Dětenice, hospoda ve středověkém stylu, kde se člověk může nechat za peníze od personálu seřvat. Vymotáme se z Prahy a uháníme vpřed. Bohužel nás asi 25 km před cílem zastihne silný liják, paráda. Naštěstí je u cesty krytá autobusová zastávka. Co teď? Hlásili, že nebude pršet, nikdo si tak nevzal žádné nepromoky. Čekáme, zda to přejde, ale nevypadá to. Odhodlání je však silnější než nepřízeň počasí. Z různých pytlů a sáčků si sestavíme oblečky, radost pohledět, Milan dokonce při honbě za dokonalou izolací neváhá požádat o pomoc popelnici. Nezasvěceným se může zdát při pohledu na nás, že si skupinka bezdomovců vyrazila na výlet, nevadí, pokračujeme. Cesta je pekelná, slepené oblečky hned promoknou a, co je horší, Tomanovi přestává jet stroj. Ujede vždy několik kilometrů, a pak se čistí karburátor. Po mnoha zastávkách se do podobných problémů dostávají i Ríša a Milan. Nakonec se nám povede po kouskách dohrkat až do Dětenic. Posledních šest kilometrů Ríša už ani nenastartuje, je dotlačen Hamplikem, ostuda.

Party life

Zmoklí jak slepice přijíždíme v devět večer do Dětenic. Máme zamluvený stůl, tak se vejdeme, jinak je plno. Nikdo nic neřeší a přímo v hospodě se převlékáme do suchých hadrů. Hamplik trsá v trenkách se šenkýřkou, no stress. Jídlo je skvělý a hlavně rychle hotový. Všichni jsou ale unavení, a tak chceme jít brzo na kutě. Vedle v penzionu máme cimru, tak zalehneme a okamžitě zabereme, ani nedokoukáme Simpsonovi…

Stav: Mise 2 nakonec úspěšná, ale stála mnoho sil.

Potíže: Píchnutá pneumatika, promoknutí na kost, problémy se startováním za deště.

Neděle 28. srpen- Day 3

Po propršené sobotě přichází slunečná neděle, no konečně. Ráno se čistí karburátory a udělují fáborky za včerejší nezdary. Milan porovnává kubaturu s Gold Wingem, který parkuje vedle nás. Následuje snídaně na terásce před cukrárnou a jedeme nach Hause. Máme velké odstupy, a tak se Radek nejprve vydává jinou cestou než ostatní, trochu zdržení. Ale v dnešní době computerů a mobilních telefonů se takováto maličkost rychle vyřeší a zase jedem všichni pohromadě. Po pár kilometrech má Toman problémy, z výfuku mu jdou blesky, jak kdyby zapnul nitro, ale efekt zrychlení se nedostavuje, naopak. Snaha seřídit předstih odhaluje příčinu všech problémů: zapalování plné vody. Pak to má jet! Všichni kontrolují, zda nemají podobný zádrhel, a ukazuje se, že právě toto byl důvod včerejších útrap. Vyléváme a pokračujeme. V tento okamžik už tak nějak mají všichni na jazyku, že tato vyjížďka by měla nést podtitul Tomanova. Nikdo si však zatím nic netroufá říct nahlas. Kousek před Hodkovicemi při jednom z mnoha sprintů je najednou zřejmé, že nám chybí jeden do party. A on právě Toman. Vracíme se, hledáme ho. „Co je, Tome? Kde jsi?“ Rozdělaný válec a odpověď: „Já nechtěl, abyste mi ujeli, tak jsem tam držel dvojku a ono se to zadřelo.“ Teď už nahlas a všichni: „Tomanova vyjížďka!“ J Píst se ale rozhýbal, do benzínu se přidal olej a už to zase šlapalo. Čekala nás už jen vrchařská prémie na Záskalí, kterou urval Milan, a dojíždíme domů, tedy na Břízu.

Stav: Mise 3 úspěšná, dojeli jsme domů.

Potíže: Nakrátko ztracený člen teamu, voda v zapalování, zadřený motor.

HODNOCENÍ VANDRU:

Najeto 350 km, dojeli všichni. Okusili jsme kance se zelím i šípkovou, pozlobili Pražáky, prokázali nezdolnou vůli a v neposlední řadě zažili srandu.

NUTNO DODAT:

Nejvíc poruch měl Toman.

Nejlépe naladěný stroj měl Milan.

Fichtlvandr 2012 - Slovensko

Jak už to tak bývá, po zimě následuje jaro a za jarem léto. Každý to vnímá jinak. Někdo to bere jako nevyhnutelnou rutinu, která se napřesrok bude opět opakovat a vlastně neznamená nic jiného než vyměnit kamaše za kraťasy. Někdo na to ale může nahlížet ze zcela jiného úhlu pohledu. S příchodem prvních slunečných dnů se vybraných jedinců mohou zmocňovat pocity, které by se daly asi nejlépe přirovnat k příznakům, jež pociťuje takový již hezky zvyklý, zaběhlý alkoholik (alkoholíček), jemuž je odepřena další „posilňující“ dávka. Příznaky, tedy podobné abstinenčním, však u těchto osob provázejí závislost méně nebezpečnou, i když možná stejně intenzivní. Každý vyznavač jedné stopy pochopí. Mezi několik málo negativních symptomů této závislosti, v dobrém světle slova smysluJ, patří hlavně přesun středobodu jedincových zájmů z prostor ložních do prostor garážových. To se někdy může setkat s odporem ze strany milovaných protějšků, kteří pak z důvodu špatného určení diagnózy mohou nasadit často velmi drastickou léčebnou kůru, často však také účinnou.

Tento natáhlý první odstavec, téměř bez jakéhokoli důležitého obsahu, neměl za úkol nic jiného než připomenout, že JSME OPĚT TU, my členové Fichtlteamu, a jsme připraveni přijmout další výzvu, zdolat další překážku, s grácií překonat všechny útrapy a na konci se jim ještě zasmát. To jsme my.

Rok 2012 nám měl postavit do cesty slovenské Tatry, a pokud Vás zajímá, jak jsme se s touto hozenou rukavicí poprali, nezbývá nic jiného než pokračovat ve čtení.

Příprava

Ano, druhý ročník našich expedic do krajin známých i neznámých měl začít, a, jak už bylo naznačeno na začátku, všichni se na něj dost těšili. Nikdo nebral přípravy na lehkou váhu, nikdo nechtěl nechat nic náhodě. Ladění probíhalo od nejmenších „vychytávek“ u některých strojů až po kompletní přestavby. Tedy jednu přestavbu, tu kterou nám Hamplik tak dovedně zatajil a která nám ostatním měla ukázat, že na váze pilota opravdu tak úplně nezáleží, a to i u Focha. Ještě dodnes se pořadně nerozhodlo, jak bude s přestupkem proti smluveným konvencím naloženo. Ale jinak šly přípravy rychle, předchozí ročník nás naučil, a tak jsme my, staří mazáci, věděli, co můžeme čekat. Ne tak tomu bylo u dvou nováčků Jindry a Župana. Jejich nově pořízené stroje potřebovaly sem tam nějakou úpravu, Jindrův míň, Županův víc než víc. Ale i tito dva závodníci se časem naladili na správnou vlnu, technicky i psychicky.

Příprava tedy byla nakonec úspěšně dokončena, stroje ready, všichni mysl dobrodruha, chuť objevovat, zkrátka ideál. Na paměti jsme měli i fakt, že se pouštíme do přeshraničního podniku, a proto si každý připnul vzadu na bagáž malou vlaječku, kterou každou ušila Honzikova mamka, za což jí tímto děkujeme. Sestaven byl i bodový systém, úkolu se zhostil Hamplik. Samozřejmostí také jednotná trička pro rok 2012 s novým logem, zařizoval Toman.

Vandr

Den D- pátek 29. června 2012

Ať už tomu věřil málokdo, nakonec se to povedlo. Den jak vymalovaný, šest strojů vedle sebe a my bez sebe, teda radostí. Začíná to. Bohužel na startu chybí stroj Milana, který se nemohl z důvodu pracovních povinností zúčastnit, někdy to holt nevyjde. Příště ale určitě nevynechá, ruku na to. Nicméně šest závodních speciálů, šest pilotů, šest velkých bagáží, na šesti nových nosičích, to vše se úderem dvanácté mělo dát do pohybu. Ale nedalo! Hamplikovi došel benzín, hned na začátku, hmm, to se nestává tak často. Po pár minutách vyřešeno, dolito a jedem. Cíl dnešní cesty Praha, hlavní nádraží, kde máme nasednout na autovlak směr Poprad. Počasí nám opravdu přeje, vedro k padnutí, ale na motorce bájo. Vyhýbáme se dálnici a bereme to přes Sychrov, Mnichovo Hradiště, Mladou Boleslav(Honzik tentokrát nechává vodotrysky vodotryskama) až do Brandýsa nad Labem. Tady na nás čeká Župan, jediný neliberečák v našich řadách, který je tím sedmým statečným letošního vandru. Skupina tedy kompletní, čtyři modráci, dva červeňáci a jeden malý šedivý. Na kraji Prahy tankujeme a kupujeme krém na spáleniny, fakt to praží. Netrvá to dlouho a už jsme na „hlaváku“.

Výkonné stroje nám umožnily přijet s předstihem, tak musíme nějak vyplnit čas. A protože už nemusíme dnes nikam jet, a protože je teplo, a protože se nám chce, tak proto si skočíme na jedno. A hned se nám čeká lépe. Přichází čas nakládky. Stroje je potřeba naložit na přepravní vagón a pořádně přikurtovat, musí to vydržet až do Popradu a jakékoli uvolnění a poškození během jízdy je zcela nepřípustné. Daří se, drží to. Ríša se málem zamotal do popruhů, ale Tomanovi se podařilo jej vyprostit, takže i on nakonec mohl cestovat s ostatními v kupé a ne namotaný na Fichtlu. Konečně ve vlaku, úmorné vedro, ale máme s sebou občerstvení, prohibice ještě nikoho netrápí, a tak vlastně paří celý vlak.

Stav:    Mise splněna, jedem podle plánu.

Poruchy:         Ríšovi poprvé rupla pružina u stojánku.

Délka etapy:   135 km

Den D + 1

Stává se poměrně často, že ráno na Fichtlvandru je krušné. Ač se tomu zúčastněným většinou nechce věřit, je to zpravidla následkem náročného předchozího dne a hlavně večera, často i části noci (často velké části noci), kdy ze sebe jedinec vydá úplně všechno. Někteří pak dokonce zkouší spánkovou fázi úplně vynechat a předejít tak onomu nepříjemnému probuzení. Lišácká to taktika. Ale jak už to tak bývá, předpoklad nemusí být vždy správný, ráno krušné tak jako tak. Navíc bylo potřeba vytřít podlahu kupé, ulepenou od Zelené, k čemuž nám dodávala potřebnou motivaci, mimo jiné, i přivolaná policía. Vše ale dobře dopadlo, Tomana nakonec nezavřeli a všichni jsme se tak mohli vrhnout na vykládání strojů. Dopoledne pak trávíme natažení na lavičkách před nedalekou pizzerií, se „zbytkáčem“ zásadně nejezdíme. Ve dvanáct se už ale vydáváme na cestu, dnešní dílčí cíl: nedaleké termální koupaliště Vrbov. Velmi příjemné prostředí, teplá voda s bublinami, obídek, zmrzlina, pravá to rekreace. Chtíc nechtíc musíme pokračovat v cestě, Tomanův itinerář je neúprosný: „Sto kilometrů denně, chlapy!“ A tak ukrajujeme. Prvních 50 až 55 metrů také bez větších problémů, pak ale Župan říká stop, s prasklou řadící vidličkou že nepojede. Na to, že už je pět odpoledne a my tenhle náhradní díl s sebou nemáme, tak si dost troufá hoch. Máme ale kliku, jen pár kroků od místa poruchy sídlí mladý kolega motorkář, který vidličku svaří, díky kamaráde. Teď už jen zkompletovat motor a můžeme pokračovat. Obecně je vždy snazší něco rozdělat než to dát zas dohromady. To platí i zde. Nakonec se společnými silami daří dát motor dohromady, aniž by v něm zůstal hadr nebo něco naopak chybělo. Chvíle napětí, ale jede to. Uff. Je půl devátý, začíná být tma, chtělo by to rychle najít nocleh. Kde se vzali, tu se vzali, najednou nás dostihují Pavlik s Verčou, toho času taky na výletě v Tatrách. Jejich „Octávka“, vybavena GPS, nás pak neomylně vede až do Tatranské Lomnice, kde v kempu zakončujeme dnešní náročnou etapu.

Dlouhý den za námi, všichni jsou utahaní a co víc, nějaká večeře by bodla. Je ale pozdě, nikde už se nevaří. Naše ztrápené obličeje však obměkčí obsluhu místní restaurace a je nám servírován výborný segedínský gulášek. Obecně je konstatováno, že opravdu platí: jiný kraj, jiný mrav. A tento kraj se nám opravdu zamlouvá.

Stav: Relativní úspěch, všechny nesnáze překonány.

Poruchy: Půlení Županova motoru, Toman si nechává vařit krk u řídítek, Honzikovi prasknul nosič.

Délka etapy: 50 km

Den D + 2

Je tu další den, všichni čilí, každý s dobrou náladou, důsledek zdravého spánku na čerstvém vzduchu. Honzik nešetří paměťovou kartu a dělá fotky okolí. A že je co fotit! Nad hlavou se nám tyčí Lomnický štít. Teď ráno teprve vidíme, co jsme včera při nočním příjezdu už vidět nemohli. „Kucí, vidíte tu krásu, tam někde podél dneska pojedeme.“ Oko přeskakuje hornatou krajinu a pohled snad každého se najednou upírá na sedm malých Mustošů, přes bagáž skoro nejsou vidět. Hm, tam dneska pojedeme, snad jo. Trocha nervozity je ale rychle zahnána dobrou snídaní a s plným žaludkem ji u všech střídá optimismus. Sklenice je náhle napůl plná a každý věří v úspěch. Na strojích je nutno udělat drobné opravy, ale to nezabere moc času, a tak za chvíli nasedáme, loučíme se se Škodovic Škodou Octavií, škoda no, a vydáváme se vstříc prudkým stoupání. Cesta však ubíhá dobře, preventivně děláme časté zastávky, během kterých fotíme. Je opravdu nádherně a ta panorámata. Probíhá seřizování předstihu na Županově stroji, ten ale stále nejede ideálně. Přijíždíme na Štrbské Pleso, osvěžujeme se v blízkém potůčku, kupujeme zmrzlinu a ve stánku pak suvenýry. Opět v sedle, cíl dnešní cesty je vodná nádrž Liptovská Mara. Pokračujeme bez delších zastávek, cesta je převážně z kopce, a tak, když to jde, šetříme motor i benzín.

Liptovská Mara vypadá parádně, volá to po koupání, a tak stroje parkujeme do kempu a hbitě se přemisťujeme k vodě. Každý se těší na dvě věci, až ze sebe omyje třídenní cestovní špínu a až si dá vychlazený nápoj zrzavého základu s bílou čepicí na vrchu. Daří se, koupání podle plánu, počet nápojů dokonce nad plán. Pohoda, sedíme, popíjíme a v televizi sledujeme finále EURA.

Další významné události:

Ríšovi opět praská pružina na stojánku, oprava přidrátováním, stroj při zastávkách nutno opírat, nepříjemnost.

Po cestě kupujeme v malém kiosku ovčí sýr, každý ho okamžitě zpracuje, Jindra asi půl druhého kila.

Stav mise: Úspěch, zdolali jsme velká převýšení.

Poruchy: Seřizování předstihu, prasklá pružina, výměna svíček, štelování výšky jehly na plynovém šoupěti.

Délka etapy: 85 km

Den D + 3

Noc pod širým nebem, jasno, nad hlavou jen stromy a hvězdy. Kdo by si mohl stěžovat? Nakonec se ukázalo, že někdo jo, a to Župan. Strom, nám poskytující stín před ranním sluncem, jemu poskytl i alergickou reakci. Natékající části těla toho byly důkazem. Hlavní zdravotník výpravy, Radek, však drží situaci pevně v rukou, odbornými pokyny a aplikací očních kapek zabraňuje potížím větších rozměrů, doslova. Čekáme v kiosku na snídani, která ani po půl hodině nepřichází, a proto to vzdáváme, musíme dneska konečně něco ujet. Směr- přes Nízké Tatry do Banské Bystrice. Po cestě stavíme na výbornou kachničku s knedlíkem a se zelím, první jídlo dnešního dne, ale vyplatilo se počkat. Oběd za námi a velké kopce před námi. Silnice začíná stoupat a opět se ukazuje, že Mustang má do horského kamzíka daleko. Nutné časté přestávky, ale pomalu valíme dál. Máme možnost pozorovat dlouhá pásma poničených lesů, následek po vichřici z roku 2004, až člověka píchne u srdce. Závodíme, horským prémiím vládne Hamplik, s neschválenými úpravami se také není co divit. Jindra si neustále stěžuje, že mu to nejede, a Radkovi se Fichtl začíná přidírat. Župan stále bez výkonu, a tak nasazuje styl jízdy alias Bud Spencer- „Jestli se rozzlobím, tak budu zlý.“ Nakonec mu je Hamplikem odebrán jeden pístní kroužek a motor po jednom úplném zadření chytá druhý dech a vrací se do závodních klání. Povedená oprava. Do Banské Bystrice přijíždíme za kulturou, v plánu je návštěva venkovní expozice vojenské techniky, kanóny, tanky, fotíme. V restauraci na náměstí večeříme a utrácíme Eura, Toman jako obvykle dojídá svoji porci dříve, než si ostatní stihnou rozebrat příbory, hlad je silnější než on. Je už sice docela pozdě, kolem sedmé, ale my dnes ještě nekončíme, dalších 40 km do Turčianských Teplic absolvujeme kopcovitou krajinou za necelé 2 hodiny, včetně několika zastávek. Na okraji Teplic vjíždíme do autokempu, ten je stanoven cílem dnešní etapy.

Kemp máme celý pro sebe, nikde nikdo. Basa „lahváčů“ na dobrou noc a je čas jít na kutě, dnes večer bude věnován odpočinku. Honza s Tomem natahují moskytiéry, my ostatní na moskyty s.r.m.

Další významné události:

Prudký „krpál“ k lanovce na Chopok zdolali pouze čtyři jezdci- Hamplik, Honzik, Toman a Ríša.

Ríšovi praskla další, nově zakoupená pružina ke stojánku. Pešek.

Stav mise: Velký zdar. Přes hory a doly, ujeta velké vzdálenost.

Poruchy: Zadírání některých strojů, sundávání válce, prasklá pružina, výměna svíček.

Délka etapy: 170 km

Den D + 4

Spací pytle strategicky rozmístěny okolo strojů tak, aby se k nim nikdo cizí nemohl dostat, aniž by byl zpozorován. Pravda, v kempu jsme byli sice sami, ale bezpečnostní formace se musí dodržovat za každé situace. Slunečné počasí nás nadále provází, ráno je zase výstavní. Člověku se chce rozepnout spacák a vyskočit do nového dne, nesmí to ale udělat jako Toman, který rozepnul a vyskočil přímo do něčeho jiného. To něco pak z boty dostával klacíčkem ještě hodnou chvíli.  Povedlo se. Vstáváme jinak poměrně brzo a brzo se i vydáváme na cestu, směr Považská Bystrica- místo zrodu našich Mustošů. Horská prémie na Kl´ak je opravdu tvrdý oříšek. Hamplik zase vyhrává (neschválené úpravy), druhý Honza a pozor, třetí končí znovuzrozený Župan, v závěsu pak zbytek, Radek v kopci zadřel. Nahoře dáváme chvíli odpočinek a hned zase pádíme, projíždíme Rajec a v deset hodin už jsme v Považské Bystrici. Zastavujeme a přemýšlíme, kudy asi do bývalých Strojíren, kde se v sedmdesátých letech minulého století vyráběly ,mimo jiné, i motocykly Jawa 50 typ 23- Mustang, tedy naše stroje. Vezeme je de facto domů. Náhoda tomu chtěla, že potkáváme Zdeno Metzkera, bývalého konstruktéra vývoje Jawa 50- typ 20. Setkání jej velmi potěší a vzpomíná s námi na staré časy. Dlouze rozprávíme a dozvídáme se spoustu zajímavých věcí. Sedm Fichtlů u krajnice přitahuje pozornost, po chvilce se s námi dává do řeči i pan Šibík, který se laskavě nabídne a provádí nás po městě. Kolem dvanácté se náš peloton dává opět do pohybu, směr Strojírny. Cestu máme popsanou, tak víme. Projíždíme areál, dnes už obsazený úplně jinými firmami, fotíme. Mustošům se nechce pryč, ale musíme. Hodný pán z místního servisu nám nabízí pomoc ohledně některých oprav a dílů (náhradní vidlička řazení, pájení startovací cívky), nic za to nechce, my tedy alespoň děkujeme. Opouštíme město, na ochotu a vlídnost místních budeme ještě dlouho vzpomínat. Pětatřicet ve stínu, neváháme a skáčeme do Váhu mezi labutě. Opravení a osvěžení pak zase do sedla, odsýpá to dobře, Púchov, přes hranice do Valašských Klobouků a končíme v Luhačovicích.

Příjemný kemp, vlahý večer, kombinace volající po nějaké větší akci. A tak doplňujeme tekutiny po perném dnu. Bohužel zdá se, že večer skončí dříve, než bychom si přáli. Zavíračka v jedenáct. Do hry však vstupuje agent vedlejšího kempu, který se jakoby náhodou objeví a chce nás přetáhnout k nim. Daří se mu to, jdeme. Přátelé, co Vám budu povídat? Někdo vydrží méně, někdo déle, ale bavíme se královsky.

Stav: Mise nad očekávání úspěšná.

Poruchy: Radek párkrát přidřel, měněny svíčky.

Délka etapy: 185 km

Den D + 5

Některé dny přijdou a zase odejdou, aniž by se nám výrazně vryly do paměti. Tato středa mezi ně však nepatřila. Příchod dne časově koresponduje s příchodem Jindry z tahu, nutno však zároveň jedním dechem dodat, že středa byla ta, kdo z těch dvou přišla pravidelnějším a jistějším krokem. Jindra naopak našlapuje rozvážněji, někdy hned bere svůj krok zpět, jindy naopak udělá náhle dva. Kdo viděl tento „tanec indiánského válečníka“, nikdy nezapomene. Obezřetnost, s jakou pak provádí výběr spací plochy a zahánění zlých duchů kroužíc po kempu a volajíc nesrozumitelnou formuli, je úchvatná. Výjev z National Geographic. Při jeho rituálu mu pomáhá i Hamplik, jeho role je však spíše podpůrná (podpírá, jak jen může) a vzápětí končí schoulením se ke spánku. Kolují informace, že se tuto úchvatnou podívanou povedlo pohotovému pozorovateli zachytit a že ji za nehorázné peníze prodal do Hollywoodu, kde má, kupodivu, sloužit jako inspirace k novým příběhům o Chaplinovi.

Celé dopoledne je zasvěceno odpočinku a plánování další trasy. Po obědě dán povel k odjezdu. Žvýkačka jako nutný doplněk. Směr Uherský Brod a Uherské Hradiště. Krásné počasí a silné vedro nás provází celou cestu a my si nestěžujeme, jen by to chtělo koupání. Dostáváme tip na Koryčany. „Tam se jeďte vykoupat, kluci, tam je to pěkný.“ Tak jedem. Plánovaný sklépek padá, neboť se po včerejšku nikomu ani hodovat nechce. V Koryčanech v autokempu parkujeme a vplouváme do vody, příjemné osvěžení. Po koupeli, teď ještě něco sníst. Je nám doporučena blízká hospůdka, Samota, a tam také směřujeme. Dobré to bylo. Návrat do kempu, jen opravdu lehké občerstvení a spát, nabrat síly.

Stav: Utahaný den, ale kilometráž ucházející.

Poruchy: Výměna svíčky.

Délka etapy: 110 km

Den D + 6

A byl tu čtvrtek, nad počasím se už nikdo nepozastavoval, nikdo neměl strach, že by se mohlo pokazit. Někdo tam nahoře nám přál. Paráda. Ráno bylo zasvěceno opravám. Každý poklekl před svým strojem, poděkoval, že ho dovezl až sem, a pustil se do práce. A že jí bylo. Tu vyčistit karburátor, tu napnout řetěz, tu dolít olej do tlumičů, tu přivázat urvanou nádrž. Všude něco. Zabralo nám to hodinku, co bychom ale pro naše mazlíčky neudělali. Získáváme důležitou informaci, v Rychtářově má být právě dnes pořádán závod Stadionů. Tento je tedy operativně zařazen do našeho itineráře. Směr Vyškov a už jen kousek, když vidíme ceduli: Řidiči pozor, zvýšený pohyb jezdců na Jawa- Stadion. Jojo, jsme správně. Jsme tu ale brzo, hlavní závod v plánu až za dvě hodiny. Abychom využili čas, vracíme se zpět do Vyškova, kde prohlížíme letecké muzeum. Každý chce fotku s nějakým érem, Jindra se ukazuje jako specialista na Migy. Do Rychtářova se vracíme právě včas, abychom viděli to nejdůležitější. Stadiony naladěné na nejvyšší možnou strunu se kolem nás prohánějí závratnou rychlostí, piloti bez bázně střihají zatáčky, všude je cítit dvoudobé spalování, krása. Další fotky povinností. Kolem jedné hodiny zvedáme kotvy a vydáváme se do nedaleké malé vesničky. Zde to Hamplik dobře zná, sídlí tu jeho příbuzní.

Dorážíme poměrně brzo, slunce je ještě vysoko nad obzorem, tak se chováme zodpovědně: pár piv v hospůdce a jedeme si zaplavat do nedalekého rybníku. Balada. Župan s Tomanem že prý se koupat nebudou, pravidelný příjem tekutin je podle nich důležitější. Něco na tom pravdy taky bude, a tak se k nim za chvíli vracíme a přijímáme tekutiny, co se do nás vejde. Pak přichází Hamplikův děda a odvádí jej se slovy: „Ty jsi opravdu přijel na tom kvíku? Pojď na panáka!“ Když se po čase vrací, je vidět, že si toho panáka opravdu dal. Večer se dál nese v pohodovém duchu, klábosíme s místními a dál bojujeme proti dehydrataci organismu.

Stav: Úspěch, zábava i kultura v jednom dni.

Poruchy: Zas ta svíčka.

Délka etapy: 90 km

Den D + 7

Jak již bylo řečeno výše, rána na Fichtlvandru jsou často krušná. Člověk pak v duchu proklíná včerejší večer: „Proč jsem nenechal zelenou zelenou a slivovici slivovicí, mohlo mi dneska bejt líp!“ Takové myšlenkové pochody nejsou při probuzení věru ojedinělé. Na organizmu pak je, aby se s touto tělesnou nerovnováhou nějak vyrovnal. Jsme osmý den na cestě a náš organizmus má již v řešení této otázky jistou praxi. Všichni tedy relativně v pohodě. Ríša s Radkem přece jenom před jízdou preferují osvěžující koupel v blízkém zatopeném lomu. Za chvíli zas ale v jezdeckém. U lomu je malá enduro vložka a kolem osmé hodiny se vydáváme na další úsek. Kafe na pumpě a padá návrh o možném zakončení vandru už dnes, neboť všichni cítí absolvovaný týden jízdy pořádně v kostech. A protože, jak teď již můžeme prozradit, letošní výlet trval přesně osm dní, je jasné, že návrh byl přijat a my se vydali nach Hause. Proto jen stručně. Nabíráme směr Nové Město na Moravě a pokračujeme přes Havlíčkův Brod a Čáslav až do Kolína, kde říkáme adios Županovi, který se od nás odděluje a stáčí to na Prahu. Šest zbylých Fichtlů jede dál přes Nymburk, Dolní Bousov, Turnov až do Liberce. Ve zdraví dojíždíme domů, je osm večer.

Další významné události

Hamplik perlí. Nejprve WC fotka, potom čištění svíčky v leže na zádech, machr!

Po cestě zastavujeme na motorkářském sraze v Kozohlodech. Ďábelská topinka k obědu.

Před Turnovem dáváme poslední přestávku, všichni už utahaní, včetně Honzikova Mustoše, který se sám kácí do škarpy.

Poslední vrchařská prémie na Záskalí s absolutně nečekaným výsledkem, první nahoře je Jindra!

Stav: Mise splněna, stroje dostaly zabrat, ale jsme doma.

Poruchy: Svíčky.

Délka etapy: 290 km

Zhodnocení

Přátelé, kamarádi, čtenáři deníku, vězte, že letošní Fichtlvandr byl nadmíru úspěšný. Celková porce ujetých kilometrů se vyhoupla až na číslo 1115, což nám průměrně dává (statistika někdy trochu zkresluje) přibližně 140 km denně a to není vůbec špatné. Kdo pročítal výše uvedený deník, ten si dokáže udělat trochu obrázek o průběhu celé expedice. Samozřejmě zde není uvedeno vše, jen nejdůležitější události a eskapády protagonistů, kteří si celou akci kolosálně užili a v duchu si určitě dokážou vybavit i ostatní drobné příhody, na něž v textu nezbylo místo. Někdo si vzpomene na jízdou „vytuněný“ dárek, zakoupený na Štrbském Plese, jiný zas na věčné půjčování opalovacího krému, za které byl nakonec odměněn slovy: „Dík, že jsi to vyndal, ale dělej, ať na tebe zas nemusíme čekat!“ A mnoho dalších, každý něco. Nikdo ze zúčastněných určitě nezapomene na záhadný úsek trati, kde jako v nějakém fantasy filmu bylo vše vzdáleno pouze a přesně 20 km. Věřte nevěřte.

Na závěr je asi potřeba říct, že počasí jsme měli jak na zakázku, v jiných končinách řádily bouřky, ale my se vždy nacházeli jakoby v oku hurikánu a užívali si sluníčko. Snad proto se nás celou dobu držela dobrá nálada a při návratu jsme měli nasazené široké úsměvy, jak je vidět na fotkách, které pořídil pan Slanička. Děkujeme.